Je těsně po osmé ráno a s Otou dorážíme k budově FITu. Markétka už je na místě, pomáháme ji vyložit auto. Než stihneme všechno přestěhovat do třetího patra, kde se bude konat maraton, dorazí ještě Verča, naše spojka z FITu, a Mikuláš.
Nezvládáme ještě úplně všechno nachystat a už se začínají trousit první překladatelé. V tu chvíli jsem se nad tím pozastavil, a teď mi to přijde ještě neuvěřitelnější: většina jich skutečně dorazí na oznámenou desátou hodinu. Na dobrovolnickou akci, kde jedinou odměnou je oběd, placka a dobrý pocit, skutečně přijedou téměř všichni disciplinovaněji než na povinnou přednášku…
Dalším překvapením pro nás je fakt, že se na lidi opravdu můžeme spolehnout. Jak jinak si vysvětlit, že když 62 lidí potvrdí svou účast, tak jich dorazí 56. Pořád nechápu, jak se Khanově škole s prakticky nulovým rozpočtem a pětistovkou fanoušků na facebooku povedlo zmobilizovat tolik lidí.
A ještě větší překvapení přijde ve chvíli, kdy se po krátkém představení organizátorů a metody překladu rozcvakají klávesnice a umlkne hovor. Málokdo jen bloumá po chodbě nebo postává u kávovaru, je až trochu strašidelné, s jakým nasazením se všichni vrhli do práce. Každý korporátní šéf by nám záviděl.
Pobíhám po mezi učebnami, řeším případné dotazy, konzultuju vhodnost překladů, s Mikulášem pouštíme přes projektor twitter wall, na které běhají tweety vztahující se k akci, vždycky když někam přijdu, mám pocit, že bych měl být někde jinde.
Ani nevím jak, ale celé dopoledne strašně rychle uteče. Před obědem se ještě dojdeme vyfotit a po chvíli odpočinku u jídla, nabitých otázkami překladatelů na fungování Khanovy školy, se vracíme k práci. Atmosféra je o něco uvolněnější, vtipkuje se, ale pracovní tempo se nesnížilo, snad spíš naopak.
I teď se snažím pomáhat s překlady ostatním, až když se situace trochu uklidní, sednu si i já za počítač a pustím se do videa z oblasti mikroekonomie. Ale než stihnu přeložit, jak je to s tou poptávkou, jsou čtyři hodiny a musíme končit. Někteří překladatelé nás doslova prosí, aby mohli ještě chvilku zůstat a dokončit práci, že už potřebují jen pár minut…
Do Café Traverza nás dorazí asi třicet, diskutují se problémy spojené s odlišnou jazykovou strukturou češtiny a angličtiny, jak harmonicky spojit obsahovou a jazykovou stránku videí.
O hodně později se organizátorské jádro s několika vytrvalci přesouvá do dalšího podniku, debata se stává čím dál živější a už se zdaleka neřeší jen Khanova škola.
Když se konečně dostanu domů, už mám v mailu parádní fotky od Honzy Čislinského, čtu první účastnický report a nadšené statusy a tweety.
Myslím, že se nám povedlo něco neskutečného a neobvyklého. Přesvědčili jsme spoustu úžasných lidí, aby nám pomohli zase o trochu víc realizovat naší vizi zdarma přístupné vzdělávací alternativy. Dokázali jsme to bez placených reklamních kampaní a bez jakékoliv materiální odměny – jen na dobré slovo. A i když těch 90 přeložených videí a množství částečných překladů je parádní výsledek, mnohem důležitější je to, co nikdo z překladatelů neřekl nahlas, ale bylo to jasně cítit v atmosféře učeben: „Věříme vám, nejste na to sami.“
Honza Moravec